Ukrajina : Nesnesitelná lehkost válčení minulých válek

Sledujeme-li emocionálně vybičované internetové diskuse u článků na nejrůznějších portálech o situaci na Ukrajině a zejména o konfliktu v její východní části, nelze se zbavit dojmu, že vedle redaktorů oněch portálů ani valná část diskutérů podstatu a souvislosti tamější krize ani částečně nepochopila. Místo střízlivého racionálního hodnocení, jak by odpovídalo zejména našemu geografickému odstupu nějakých 1500 - 2000 kilometrů, mnozí nezřídka vedou s Ruskem nebo s Ukrajinou „válku“ za trest kvůli sovětské okupaci Československa v roce 1968.

 

Přiznám se současně bez mučení, že Rusko i Ukrajina mi jsou lhostejné, nikdy jsem tam nebyl ani se tam nechystám, žádného Rusa ani Ukrajince a ani Rusky nebo Ukrajinky nevyhledávám, ani na druhou stranu při potkání se s nimi neprchám. Když je potřeba, rusky nebo česky se s nimi vždycky korektně domluvím a tím to pro mě končí.

Dále uvedené a ještě mnohé další umocněné životními zkušenostmi mi napovídá, že česká vládní garnitura by k dnešní ukrajinské otázce měla zaujmout racionální postoj, oproštěný od zbytečné až fanatické hysterie a uvědomit si naše historické národní souvislosti. Teď ponechám stranou skutečnost, že za sovětskou okupaci v šedesátém osmém si v podstatě můžeme sami, protože jsme nebránili republiku v třicátém osmém, když na nás Hitler pouze zadupal, my jsme se podělali a bez jediného výstřelu mu ji doslova na stříbrném podnose odevzdali – to je téma na jiný článek. Přeskočme pár let historie a koukněme, jaké byly poměry v roce 1968 a zda máme vůbec morální právo dnešní Rusko jako nástupnický stát Sovětského svazu trestat. V onom roce stále beze změny platily výsledky druhé světové války sjednané mimo jiné třemi vítěznými mocnostmi na Jaltské konferenci v únoru 1945. Roosevelt, Stalin a Churchil si zde rozdělili sféry vlivu v Evropě a Československo ze 100 % jako jeho vazal patřilo od té doby do sféry vlivu Sovětského svazu, byť v oficiálních dokumentech o tom nic nenalezneme.

Uvědomme si na tomto místě tvrdá dějinná data : Bez osvobození Československa Rudou armádou v roce 1945 by dnešní samostatná Česká republika nikdy neexistovala. Stačí jediný přesvědčivý důkaz : Dodnes by totiž platila Mnichovská dohoda z roku 1938. Nejspíš by kolem Prahy a v lepším případě možná i kolem Brna existoval nějaký blíže nejasný státeček velikosti Lucemburska. Slovensko by jako státní útvar zmizelo úplně. V tomto kontextu dnes ekonomickými sankcemi nebo nenávistně verbálně „válčit“ se současným Ruskem či Ukrajinou, když v osvobozenecké Rudé armádě za naši svobodu, byť se ukázalo že omezenou, pokládali životy převážně Rusové a Ukrajinci, považuji za projev nevychované neúcty a nevděku k našim osvoboditelům.

Přesná historická data lze kvůli jejich utajení získat obtížně, ale dovedu si představit, že srpnové události před 46 lety se formálně seběhly třeba takhle. Sovětské velení si nejpozději 20. srpna 1968 pozvalo na oběd amerického a britského velvyslance a sdělilo jim, že v noci se Sovětská armáda ve smyslu dohody z Jalty vrací do Československa a bere sebou další armády Varšavské smlouvy. Rozhodně nepočítají s tím, že hranice americké nebo britské okupační zóny v Německu překročí, ať jsou tedy v klidu. Po slavnostním obědě a přípitcích šampaňským se rozešli a v následujících dnech oba okupační státy a jejich spojenci v klidu skutečně byly, jak mi starší pamětníci potvrdí. Možná ale stačila horká dálnopisná linka Moskva-Washington zřízená pět let předtím nebo kombinace obého. Buď jak buď, Sovětský svaz využil tehdy pouze svého práva vítěze války a legálně vstoupil na území vazalského státu. Když už bychom chtěli řešit nějaký problém, otevřenou právní otázkou zůstává legitimita invaze armádami tehdejší NDR, Polska, Bulharska a Maďarska. Tyto subjekty mezinárodního práva byly podle mého názoru autentickými okupanty v esenciální podobě tohoto termínu, protože osvobozování Československa ani Jaltské konference se neúčastnily, ani svolení československé vlády neměly. Mimochodem, víte, že ještě v letošním roce je v SRN nadále dislokováno 42 tisíc amerických a 13 tisíc britských okupačních vojáků, a to vedle menšího počtu i vojáků francouzských, kanadských, belgických a nizozemských ?

Čas oponou trhnul a nastaly politické změny na přelomu 80. a 90. let. Na výsledcích druhé světové války se nic nezměnilo, pouze Sovětský svaz souhlasil se sjednocením Německa a Berlína, které opět po dohodě následně vojensky opustil (Smlouva 2+4 z 12. září 1990). Poté Rusko jako nástupnický stát Sovětského svazu souhlasilo se vstupem středoevropských satelitů včetně Československa do EHS - Evropského hospodářského společenství (EU ještě neexistovala) a do NATO. Nic víc a nic méně. Od té doby žádná jiná dohoda měnící výsledky druhé světové války sjednána nebyla. Dohoda byla Západem porušena vstupem pobaltských států do EU a NATO, což tehdejší oslabené Rusko se sebezapřením jako hořkou pilulku ještě spolklo. Mějme však důkladně na paměti, že další vychýlení poválečného uspořádání současné sebevědomé a vojensky silné Rusko nedovolí. Jakékoliv naděje na vstup Ukrajiny do EU nebo dokonce do NATO jsou tudíž bláhové. V zájmu českého státu je ruského medvěda nedráždit.

Co si zde budeme jinak povídat, oddělení např. východních ukrajinských povstaleckých teritorií a jejich připojení, pokud by skutečně chtělo, by pro dnešní Rusko bylo otázkou jedné noční vojenské kampaně. Rusko ale žádná od Ukrajiny separovaná území  vůbec nechce ani nepotřebuje. Proč si to myslím ? Jednoduše proto, protože podle výsledků druhé světové války a m.j. Jaltské dohody má k dispozici Ukrajinu celou. Připojováním jakýchkoliv ukrajinských území k ruskému státu by své nároky z hlediska platnosti válečných a poválečných dohod vítězných mocností pouze relativizovalo, což celkem logicky v jeho zájmu není. Halt, je to prostě tak a nic proti tomu dělat nelze. Samozřejmě už slyším hlasité námitky mnohých čtenářů ohledně ruské „invaze“ na Krym. Tak tedy, aby bylo jasno, poloostrov Krym Ukrajině nikdy de jure nepatřil, protože tehdejší sovětský předák Nikita Chruščov neměl k „darování“ nějakého území jedné svazové republiky tehdejšího SSSR do vlastnictví jiné svazové republiky SSSR žádné zákonné oprávnění. Onen „darovací“ akt je tedy od počátku absolutně neplatný. Jasné, že ano ?

My, Evropané a zejména Středoevropané, jsme obrazně řečeno dětmi druhé světové války. A bude tomu tak ještě hodně desetiletí nebo ještě déle. Pouze pro srovnání, politické následky třicetileté války, korigované Vídeňským kongresem v roce 1815 po rozpadu Svaté říše římské, trvaly 300 let. My Češi o tom víme nepochybně svoje – ad tragická porážka na Bílé Hoře v roce 1620. Takže abychom se ničemu nyní a v budoucnu nedivili a příště další minulé války obrazně řečeno už neválčili. Zejména mladší generace by se měly občas podívat do pomyslného zpětného zrcátka, jakou obtížnou historickou zátěž náš národní stát za sebou vleče.

Nedělejme si ani žádných planých iluzí. Rusko se nerozpadne ani nezanikne, tak jako se nerozpadlo za předchozích tisíc let. Zkoušeli to po celou dobu onačejší chytráci i agresoři, ale všichni vyhořeli. Rusové, na rozdíl od nás Čechů, svoje území umějí ubránit dokonale. Prostě Rusko se Ukrajiny ani Běloruska nevzdá.

Odpovědnost za vypuknutí obou světových válek nesou socialisté. Za tu první němečtí sociální demokraté svým hlasováním pro vstup Německa do války (jinak by se jednalo o lokální balkánský konflikt) a za tu druhou bez pochybností Hitlerovi zfanatizovaní socialisté národní. Historicky bohužel platí : pravice = mír, levice = válka. Tyto neblahé zkušenosti nás jako blikající varovný červený maják upozorňují, že levici bychom k ničemu důležitějšímu vůbec pouštět neměli. Buďme velice ostražití, jaké mezinárodněprávní úkony za nás v Bruselu činí maoista Barroso, rudá baronka Ashtonová, sociální demokrat Schulz a další. Probíhající ukrajinská krize fakticky vyprovokovaná bruselskými levicovými fanatiky a diletanty může tak pro celý svět skončit nedozírnými následky. Proto buďme před nimi opravdu na pozoru !!!