Monopoly nikdy nebyly prospěšné a konkurence je velice zdravá. Proto je jenom dobře, že se Rusko konečně rozhoupalo a nedávno zahájilo v Sýrii proti islámským teroristům své vojenské angažmá.
Že to vyvolalo reakci USA ne nepodobnou píchnutí do vosího hnízda, není třeba příliš hádat. Jednak je to před celým světem jako stávající monopolní supervelmoc a světového četníka zesměšnilo a jednak narušilo americké plány na rozvrat Evropy a její položení na kolena prostřednictvím desítek milionů přistěhovalců s průměrným IQ 70 z Arábie a Afriky.
Rusové se zády krytými mocnou Čínou představili na tomto blízkovýchodním bojišti také své křídlaté rakety vypuštěné z válečných lodí v Kaspickém moři vzdálených od Sýrie 1500 kilometrů, což vyvolalo v Pentagonu nepředstírané zděšení. Rusko poskytlo syrské armádě i termobarickou zbraň nazvanou familiérně Sluneční záře, kterou byli protivládní teroristé docela zaskočeni a začali prchat pod ochranná křídla našeho severoatlantického spojence Turecka. V těchto dnech provádí syrská vládní moc dočišťovací vojenské operace, zdecimovaní teroristé se postupně vzdávají a prosí o milost nebo v přestrojení za ženy ze Sýrie mizí, první váleční uprchlíci se pomalu začínají vracet do svých domovů a možná nastane v tomto státě po čtyřech letech opět blahodárný mír. Možná a jen do příští americké agrese.
Je jasné, že v minulých letech se Rusko nechalo ukolébat dlouhým obdobím relativního klidu v Evropě, spokojený prezident Putin - nic zlého netuše - se v záři televizních reflektorů bezelstně věnoval své loňské zimní olympiádě v Soči. Ale Američané nespali a ani nemohli, protože Damoklův meč státního bankrotu hrozí stále zřetelněji. Proto na Ukrajině s vidinou války v Evropě dobře zainvestovali a v té samé době lehce vyprovokovali kyjevský Majdan s krvavou občanskou válkou s ruskou národnostní menšinou. A pak se to v Evropě začalo sypat jedno po druhém, že najednou ruská administrativa nevěděla, kam dřív skočit. Jenom obrovská odstrašující síla ruského jaderného arzenálu, aktivní diplomacie a ruská zdrženlivost válečné choutky ekonomicky krachujících USA zkrotila, takže pravděpodobnost fatální války velmocí v Evropě byla poněkud snížena, ale rozhodně ne zažehnána.
V této souvislosti si dovolím vůči Rusku takovou impertinentní výtku. Škoda, že byly ruská diplomacie a generalita pasivní v případě libyjského státního převratu vyprovokovaného osvědčeným standardním americkým postupem prostřednictvím vojenské podpory a financování opozičních struktur a znesvářených kmenů. Rusové se zde nechali zaskočit gentlemanským slibem Bílého domu, že v Libyi intervenovat nebude, avšak tato bezelstnost se už tehdy nevyplatila a ruská politika na ni nedokázala adekvátně zareagovat. Pokud by totiž Rusko jasně deklarovalo, že libyjský vůdce Muammar Kaddáfí je pod ruskou ochranou, což by vzhledem k historickým konsekvencích z éry sovětského impéria nikoho nepřekvapovalo, nemusel Kaddáfího režim bránící vstupu afrických přistěhovalců padnout, z Libye by se nestala tranzitní země připomínající spíše lázeňské korzo ekonomických migrantů ze subsaharské Afriky, kterou tito procházejí jako nůž máslem a ve statisících zaplavují Evropu z jihu.
Ale jak se odjakživa traduje, všechno zlé je pro něco dobré. Dneska díky tomu nemusíme spekulovat, zda se nenáviděná Evropská unie rozpadne nebo ne, ale můžeme se věnovat sázkám, kdy k tomu definitivně dojde a za okolností jakého počtu ilegálním invazivních migrantů, který se stane onou pověstnou poslední kapkou způsobující přetečení poháru trpělivosti Evropanů.
Co k tomu říci závěrem ? My starší jsme v bipolárním světě dvou jaderných velmocí SSSR a USA vyrostli a značnou část života prožili, tudíž nám tato mocenská konfigurace světa nepřijde nijak zvláštní. Ačkoliv jsme samozřejmě museli čelit i „nepohodlí“ vyplývajícímu z příslušnosti k východnímu bloku, jedno bylo garantováno : Byl totiž mír.
Dnes po 25 letech dominance Spojených států kamuflované pod falešnou zástěrkou multipolárního světa musíme s povděkem konstatovat, že vystoupení emancipovaného Ruska zpoza opony na hlavní světové jeviště je krokem správným směrem. Inu, konkurence je jako očistná lázeň a zákazníci, tedy my evropští obyvatelé, na ní jen vyděláme.
Zkusme si tedy světovou bipolaritu velmocí zase žít, byť plynutím času trošku jinak a v pozměněném gardu hlavních protagonistů – socialistické USA a pravicově konzervativní Rusko.
