Největší podvod 20. století : Američané na Měsíci nikdy nebyli – 1. díl

Bylo toho o přistání Američanů na Měsíci za minulých 45 let řečeno a napsáno neskutečně mnoho, až by se zdálo, že vše už bylo vysloveno a že už není více co dodat.

Jako vždycky i v jiných kontroverzních případech existují tři skupiny lidí. Přibližně jedna třetina, zejména z ideologických důvodů, o americké lunární misi nemá jakýchkoliv pochybností, další třetina má pochybností více než dost a poslední třetině je to jedno. Osobně patřím k té druhé třetině, jak už ze samotného nadpisu a úvodu tohoto článku patrno.

Tato nanejvýš citlivá a sporná problematika, aby byla správně pochopena, nesmí být posuzována v úzkých ryze technických mezích, jak bylo činěno dosud, ale je třeba ji prověřovat v daleko širších souvislostech, kam patří celý komplex dobových politických, ekonomických, historických i vojenských souvislostí. S nadsázkou myšleno, je třeba předestírat argumentaci trošku jako Peter Falk v legendární filmové roli poručíka Columba pokládající všetečné otázky jím pronásledovaným pachatelům rafinanovaných vražd, kteří jsou divákům netypicky již od počátku známi. Rovněž si musíme být vědomi reality, že nic není jen bílé a na druhé straně nic není jen černé, ale že celý svět je jednoduše odjakživa barevný, byť bychom jej zhlíželi prostřednictvím pouze černobílého filmu. Pokud je mi známo, takovým prizmatem se na údajné lety amerických astronautů na Měsíc ještě nikdo nedíval.

Než se pustíme do odbornějších kritických náhledů na podkladě nejnovějších vědeckých poznatků z různých přírodních oborů, podívejme se pro začátek na jeden „důkaz“ o misi amerických astronautů na Měsíci z čistě laického pohledu, kterého je schopen každý pozornější a logicky uvažující čtenář. Je nám americkým Národním úřadem pro letectví a kosmonautiku (NASA) na jejich webových stránkách http://nssdc.gsfc.nasa.gov/planetary/lunar/images/as11_40_5875.jpg předkládána dlouho veřejně  známá fotografie stojícího kosmonauta, vlající americké vlajky a části kosmické lodi, údajně pořízená druhým kosmonautem na povrchu Měsíce. Doporučuji čtenářům tuto poměrně kvalitní a v barvách vyvedenou fotografii otevřít na jedné polovině monitoru a na druhé polovině pojďme pojmenovat některé nesrovnalosti a podezřelé detaily.

„Přistání“ se evidentně konalo na osluněné straně Měsíce, když je měsíční krajina na snímku osvětlená a nikoliv v naprosté tmě. Nabízejí se následující otázky :

1. Proč opěry rakety, americká vlajka a její stěžeň nevrhají dlouhý stín jako astronautovy nohy ? Spojíme-li horní líc kosmonautovy přilby s horním okrajem jejího stínu pomyslnou přímkou, tak její odklon od horizontály činí cca 150, což je se stínem rakety a neexistujícím stínem vlajkové tyčky v rozporu.
2. Proč není stín pod vlajkou a pod trupem astronauta, když je stín pod raketou ? Když nevrhají stín astronautův trup a jeho roztažené ruce, jak je možné, že pod raketou stojící na opěrách stín je ?
3. Proč není stín pod vlajkou, když je pod raketou ?
4. Proč stíny astronautových nohou mají menší šířku, než nohy samotné, když má jít o průmět osvětlení vzdáleným Sluncem, tedy o ideálně rovnoběžnými paprsky, a nikoliv o ateliérové osvětlení ? Podobné platí i pro stín astronautovy přilby zobrazený na jeho batohu, když onen stín dosahuje velikosti sotva jen 1/3 přilby.
5. Proč stín astronautovy přilby na jeho batohu není stejně tmavý jako ostatní stíny, ale je výrazně světlejší až sotva znatelný ?
6. Proč stíny rakety a astronauta nejsou rovnoběžné, ale zleva doprava se rozbíhají do písmene V ? Z toho vyplývá, že průsečík těchto různoběžek se nachází cca 30 metrů vlevo od rakety, tudíž jde o umělé reflektory.
7. Kde jsou na obloze hvězdy ? Na Měsíci není voda nebo vodní pára, takže tam nejsou ani mlha, ani oblaka, neprší, nesněží, není tam zataženo. Avšak podle postavení hvězd každý astronom-amatér místo pozorovatele dokáže odhadnout, což v zájmu tvůrců oné fotografie nebylo,
8. Kam vede ten elektrický prodlužovací kabel na zemi a vrhající stíny ? A co ty četné rýhy v měsíčním prachu a písku od kabelu ?

Dále vidíme vlající americkou vlajku, která je na horním okraji vyztužená do lemu zasunutou tyčkou. Podle NASA je ušitá z nylonové tkaniny. Avšak podle zastánců lunárního přistání ve větru nevlaje, ona je prý pouze zmačkaná. Samozřejmě vlát nemůže, protože na Měsíci není atmosféra způsobující vítr. No jo, ale jak vysvětlíme rozpor, že nylonová tkanina se nemačká ? Umělou hmotu obchodního označení nylon totiž vynalezli Američané už ve třicátých letech minulého století jako z nouze ctnost, když se dostali do obchodní války s Japonskem, které přestalo do USA dovážet přírodní hedvábí vyráběné z vláken bource morušového. Ihned se na trhu objevily dámské punčochy nazvané nylonky, na něž leckterý muž leckterou ženu pro své zájmy nalákal. Už někdo někdy viděl zmačkané nylonky ?

Technicky i vědecky dostatečně zdatní Sověti tedy měli sto a jeden důvod už dávno předem dobře vědět, že americké mise na Měsíc budou pouhou virtuální realitou, tudíž jim nečinilo žádný problém, aby na tomto kolosálním podvodu nespolupracovali, když to pro ně mohlo být všestranně výhodné. Známe to přece všichni sami na sobě. Když už máme nad někým až přímo zdrcující převahu, začne nám ho být lidsky trochu líto, cítíme se trapně, považujeme to poněkud za nemravné, nečestné a přejeme mu podvědomě také určitý díl úspěchu. Třeba ve sportu je to úplně běžné. Např. v hokeji za stavu 10 : 0 nechá vítězné mužstvo obvykle vsítit soupeři alespoň čestný gól. Podobné to bylo i v kosmickém soupeření mezi SSSR a USA v 60. letech minulého století. Sověti měli nad Američany naprosto zdrcující převahu, jejich náskok byl v rozsahu doslova několika koňských délek, Američané byli ve všech srovnávacích kritériích neustále pouze druzí.

Uvědomme si na druhou stranu, že Američané a Sověti byli současně vítěznými spojenci z druhé světové války, od jejíhož ukončení tehdy neuplynulo ještě ani historicky krátkých 25 let. Je vcelku pochopitelné, že mnohá osobní přátelství, společně prolitá krev v bojích proti hitlerovskému Německu, americká pomoc na počátku války deklasovanému SSSR, vzpomínky z triumfálního setkání bojujících armád na Labi, nadále platné závazky z jaltských dohod mezi SSSR, USA a Velkou Británií z února roku 1945, společná okupace poraženého Německa, pomoc Američanů s organizací Leninova bolševického převratu v listopadu 1917 i po něm, atd. nemohly ve vztazích obou supervelmocí hrát jen zanedbatelné či okrajové role.

Nicméně v mezinárodní politice pouhé vzpomínky nestačí. Primárně rozhodují národní zájmy a co si budeme povídat a dělat neinformované, že ne – peníze. I zde však Sovětský svaz s americkou unií nalezl celou řadu styčných bodů. Zkrátka řečeno, je to lidské, byť hříšné, ale není to nic výjimečného a mnozí lidé i vlastní krví podepíší smlouvu s ďáblem, jen aby si splnili své dávné sny a tužby. Můžeme se prezidentu Richardu Nixonovi lidsky divit, že tak se svými sovětskými partnery učinil ?

Pokračování příště.