Také pochopení pohnutek a záměrů rozhodujících velmocenských aktérů zlomové doby konce 60. let je předpokladem orientace čtenářů v technických nesrovnalostech a rozporech nekorespondujích se stavem kosmického vědeckého poznání.
Pokračováním prvního dílu ze dne 8.10.2015 nyní proberme národní zájmy tehdejšího SSSR, které při pomoci Američanům s tzv. misemi na Měsíc byly ve hře. Rozhovory o omezení strategických zbraní (angl. SALT) mezi SSSR a USA v jejich první části označené jako SALT I začaly 17. listopadu 1969 a probíhaly do května 1972 řadou setkání obou jaderných velmocí v Helsinkách a Vídni. A kdy se konala první americká „mise“ na Měsíc ? Od 16. do 24. července 1969. Tedy pro Američany dostatečný předstih 4 měsíců na to, aby měli od Sovětů jasné záruky, že s nimi jejich „lunární hru“ férově hrají a nezpochybňují ji. A kdy skončil program Apollo a jeho údajné lety na Měsíc ? Poslední „misí“ na Měsíc ve dnech od 7. do 19. prosince 1972. Za tuto dobu Američané 6 krát epochálně „přistáli“ na Měsíci a na jeho povrch „vystoupil“ tucet astronautů počínaje Neilem Armstrongem a konče Eugenem Cernanem.
A pro úplnost a pro dotvoření celého souboru „náhod“ se zeptejme, odkdy do kdy trvalo funkční období prezidenta Richarda Nixona ? Odpovíme si pomocí historických dat, že od složení prezidentské přísahy dne 20.1.1969 do 9. srpna 1974, kdy následkem známé aféry Watergate ve svém druhém funkčním období dobrovolně odstoupil. Přitom však pro Sověty bylo rozhodující limitní předem známé datum 7.11.1972, kdy se konaly v USA prezidentské volby. Byli srozuměni, že po volbách už R. Nixon (dle gentlemanských dohod vzorně spolupracující) zůstat prezidentem nemusí, byť v „dobývání“ Měsíce měl za sebou sjednané světové prvenství. Současně bylo obecně známo, že eventuálně nový prezident se ujímá svého úřadu až složením přísahy v lednu následujícího roku 1973, takže všechny sovětsko-americké dohody související s „misemi“ na Měsíc musely být naplněny ještě do tohoto data. A jako z udělání pochopitelně byly, ačkoliv Nixonovi se jeho volební úspěch zopakovat podařilo.
Smlouva o omezení strategických zbraní SALT I byla uzavřena s platností od 1. července 1972 na 5 let. Ještě předtím dne 26. května 1972 v Moskvě uzavírají prezident Richard Nixon a sovětský vůdce Leonid Brežněv smlouvu o antibalistických raketách (ABM) na dobu neurčitou. A pro úplnost zmiňme ještě doplňkovou dohodu SALT II podepsanou ve Vídni dne 18.6.1979.
Ale to není ani zdaleka všechno. Opět jako z udělání v listopadu roku 1972 začíná známá helsinská Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě za účasti USA a dne 1. srpna 1975 je podepsán Závěrečný akt platný v zásadě dodnes. Dále následují společný sovětsko-americký let Sojuz-Apollo v roce 1975, podpisem mírové smlouvy končí americká válka ve Vietnamu, američtí představitelé nikdy nekritizují vpád armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1968, atd. Zkrátka celá 70. léta byla „z ničeho nic“ jako mávnutím kouzelného proutku rajskou idylou ostře kontrastující s předchozími léty tvrdé studené války, kdy během karibské krize se svět ocitl na samé hraně války horké.
A teď se porozhlédněme po finančních souvislostech. SSSR na konci 60. let stále dlužil Spojeným státům obrovské peníze za zbrojní, potravinové a další dodávky během druhé světové války poskytované podle Rooseveltova federálního zákona o půjčce a pronájmu (anglicky Lend and Lease Act). M.j. se jednalo o 7.000 tanků, 11.000 letounů, 2.000 lokomotiv, 350.000 tun výbušnin, letecký benzín, 15 milionů párů vojenských bot, miliony pneumatik, miliony masových konzerv, cukr, vlnu, atd. Všechno celkem za více než 11 miliard tehdejších amerických dolarů. Čistě pro srovnání s dnešní dobou zmiňme, že americká vláda tyto dodávky platila dodavatelům a výrobcům dolary „vyrobenými“ prodejem státních dluhopisů, tedy nic nového pod sluncem.
Umíme si představit věřitele, který na zaplacení své pohledávky čeká 50 a více let ? Asi sotva. Ledaže ? Ledaže by se mu to vyplatilo. Odpověď je tedy nasnadě – nechci přece slevu zadarmo. Nezpochybnitelnou skutečností tehdy bylo, že celé poválečné období se splácení sovětského dluhu za válečné dodávky vleklo, Sovětský svaz trpěl nedostatkem konvertibilní měny, dokonce po odpuštění válečných reparací okupované západní části Německa Západem splácení svého dluhu pozastavil. Ale opět jako mávnutím kouzelného proutku v roce 1972 za prezidentství Richarda Nixona dochází mezi věřitelem a dlužníkem k písemné dohodě o dalších podmínkách splátek dluhu. K jeho zaplacení došlo nástupnickým Ruskem až v 90. letech, avšak podle některých jiných informací dluh dodnes zaplacen nebyl, tedy má se za to, že byl odpuštěn.
A nyní se podívejme na Východ do Moskvy. Stranický a státní vůdce Leonid Iljič Brežněv, v oněch dobách pevně třímající otěže moci nad sovětským impériem a celým východním blokem jeho satelitů, nebyl žádný suchar a k legraci neměl rozhodně daleko. Jak ho líčí jeho nejbližší spolupracovníci a pamětníci, byl veselý, vtipný, žoviální, empatický, zkrátka příjemný společník. Proto není vůbec nemyslitelné, že by na nějakou Američany navrženou komedii s filmovým přistáním na Měsíci ochotně nepřistoupil. Obzvlášť pokud by to jeho politické kariéře přineslo další všestranný profit a setrvání v nejvyšších stranických a státních funkcích až do jeho smrti. Což se také opět jako z udělání i stalo.
Politologové zaznamenali v sovětsko-amerických vztazích jeden nepochybně zvláštní, nevysvětlitelný a paradoxní moment – jak je možné, že tehdejší socilisticky orientovaný Sovětský svaz a tím spíše dnes pravicově-konzervativní nástupnické Rusko si od Nixonových dob vždycky lépe rozumí s americkými republikány než s tehdy ideově zdánlivě bližšími demokraty ? Jinými slovy řečeno, od těch časů šlo s republikánskými prezidenty (Reagan, Bush) všechno hladce, zatímco s prezidenty z řad demokratů (Carter, Clinton) to jiskřilo a šlo ztuha. Stejně jako dnes. Při znalostech všech souvislostí s touto lunární problematikou nejde o okolnost vůbec náhodnou. Ostatně nedávný politický skandál s následky poškození demokratů (Hillary Clintonová) v americké prezidentské volbě ruskou „uranovou“ iniciativou ku prospěchu původně republikánských outsiderů (Donald Trump) všechny spekulace i nad rámec uvedeného dostatečně objasňuje.
Jako pamětník oněch časů, byť tehdy ještě obutý do chlapeckých střevíců, si vůbec nevzpomínám, že by Sovětský svaz přistání Američanů na Měsíci a tento jejich „fenomenální a světodějný úspěch“ jakkoliv zpochybňoval. Ačkoliv měl dostatečné vědecké kapacity a vyspělé technické prostředky, aby výpravu na Měsíc, byla-li by objektivně realizovatelná, absolvoval už několik let před USA, přesto tak neučinil a na Měsíc neustále vysílal pouze automaty bez lidské posádky.
A informovaní kritici vědí proč, ale k tomu se na pozadí závažných technických a logických rozporů podrobněji dostaneme příště.
