Kritiku politicko-ekonomického byznysplánu prezidenta R. Nixona a jeho spoluhráče sovětského vůdce L. I. Brežněva mohou činit pouze lidé stojící mimo kosmonautiku, protože nejsou vázáni profesní kolegialitou a zdroji živobytí.
Předchozími díly z 8.10.2015 a 10.10.2015 jsme si v souvislosti s letitým rozporuplným tématem údajného přistání Američanů na Měsíci připomenuli dobové mezinárodně-politické poměry na přelomu 60. a 70. let minulého století a vyjmenovali několik zřejmých rozporů z fotografie NASA znázorňující ukázku z mise amerických astronautů na Měsíci. Pro trochu technicky vzdělaného a logicky myslícího jedince je tato řada rozporů provázejících misi Apollo prakticky nekonečná.
Ještě se na chvíli vraťme k té americké vlajce vetknuté do povrchu Měsíce, která byla podle NASA nylonová. Teplota vzplanutí nylonu je pouhých cca 90 stupňů Celsia, avšak na osluněné straně Měsíce bývá teplota až +120 stupňů Celsia. Slunce v daném okamžiku zhotovení fotografie nepochybně svítilo, protože co jiného by na Měsíci vytvářelo bílý den se stíny jejich rakety a dalších předmětů a osob, když o reflektory filmových ateliérů určitě nešlo ? Tak nějak by panu astronautovi jeho americká zástava před očima zmizela, protože by se prostě samovolným žhnutím vypařila. Klasicky shořet by samozřejmě nemohla, protože na Měsíci není dostatek kyslíku. Určitě k vetknutí této vlajky nedošlo na ke Slunci odvrácené straně Měsíce, kde teplota běžně klesá až na – 240 stupňů Celsia. Tedy je tam o cca 30 stupňů „tepleji“ než činí hodnota absolutní nuly Kelvinovy teplotní škály, kdy veškerý život ustává a končí. V takto vysloveně na kost zmrzlém terénu, byť samozřejmě víme, že na Měsíci není voda, je zabodávání vlajky do podloží docela svízelné. To by nedokázal žádný kosmonaut, ani ten z USA, natož za situace, že měsíční modul Apollo nemá žádnou přechodovou komoru k výstupu do nehostinného měsíčního prostředí. Prostě si jen tak lážo plážo otevřeme dvířka kosmické kabiny a v klidu a bez obav vyrazíme do měsíčního pekla.
I přes dobu téměř 60 let létání lidstva do vesmíru se dosud nikdy nepodařil návrat žádné kosmické rakety na Zemi, ale přistání na Měsíci s raketou to před 45 lety zvládli geniální astronauté z NASA dokonce 6 krát za sebou bez jediné chybičky. Dodnes se kosmonauté vracejí na zemský povrch legračním způsobem docela hodně připomínajícím padání brambor do sklepa.
Přistávací modul kosmické lodi je obvykle tvořen hermeticky uzavřenou oddělitelnou koulí, do níž se posádka při návratu domů uchýlí, o zmírnění volného pádu atmosférou se snaží nehořlavé padáky, ale přesto dopad na zemský povrch či mořskou hladinu bývá dost tvrdý. Všechno ostatní kosmonauté zanechají na oběžné dráze Země napospas osudu a z tohoto nadbytečného harampádí je potom tzv. kosmické smetí nebo milosrdně shoří v atmosféře. Výjimkou jsou samozřejmě raketoplány, které využívají vztlakových sil leteckého křídla, nicméně i ony během návratového manévru přídavné raketové motory už nemají. Občas některý přistávací modul vlivem zahřátí v atmosféře shoří a posádka zahyne, ale Američané byli tenkrát onačejšími kabrňáky. Ti bez problémů přistáli na Měsíci se svou raketou pozpátku a pěkně na „nožičky“. Přitom proud spalin raketového motoru má ve vyústění teplotu více než 3000 stupňů Celsia a obrovský energetický potenciál, ale podle fotografií z misí Apollo jsou prach a písek pod měsíčním modulem zcela nedotčené a pečlivě urovnané jako na záhoně zelinářské zahrady. Inu, tohle scénárista a režisér Stanley Kubrick trošku nedomyslel.
Tím komičnost celé záležitosti po technické stránce ani zdaleka nekončí. Kdyby totiž astronauti chtěli odletět z Měsíce zpátky domů k manželkám, dětem a prezidentu Nixonovi, musel by jejich velitel Armstrong s tou jeho vetchou plechovou kocábkou vyvinout druhou kosmickou rychlost 2,3 km/s. Pro automobilisty srozumitelnějším údajem označeno se jedná o rychlost 8.300 kilometrů za hodinu. Pro ještě lepší představivost úplných laiků je to rychlost cca desetkrát vyšší, než létáme standardním dopravním letadlem. A to už musí být pořádný fičák. Takovou rychlost ještě ani dodnes neumíme vyvinout jinak než raketovými motory. No jo, ale kde ty originální výkonné raketové motory naši astronauté vlastně mají ? Možná by stačily v nouzi aspoň jednostupňové, protože na Měsíci je 6 krát nižší gravitační přitažlivost. Nějaké motory, prý dokonce třístupňové, jsme pod Apollem měli při startování ze Země, ale na cestu zpátky jsme je asi zapomněli vzít sebou.
Nabízí se další všetečná otázka. Kde máme palivo do neexistujících raketových motorů ? V takovém případě potom vedle té jakoby kosmické lodi zapomněli filmaři postavit aspoň dvě automobilové cisterny s leteckým benzínem, petrolejem či zkapalněným vodíkem (cca 60.000 litrů paliva), aby se ta údajná kosmická loď odlepila z gravitace Měsíce a unikla z jeho oběžné dráhy k nám směrem na matičku Zemi. Nebo aspoň k velitelskému modulu, který měl údajně s jedním astronautem kroužit kolem Měsíce a čekat na kamarády tam dole. Do měsíční kabiny k pobytu astronautů by se toto obrovské nezbytné množství tekutého paliva prostě nevydalo. A taky tam měla režie postavit ještě náklaďák s nádržemi kapalného kyslíku, aby to chybějící palivo mohlo hořet, jinak by se ty opět záhadně na fotkách chybějící raketové motory jaksi ani nerozběhly. Určitě nepředpokládáme, že všichni tři členové americké posádky odění v apartních skafandrech šlapali zpáteční cestu bezmála 400.000 km do pedálů, aby udržovali roztočenou vrtuli.
Nyní se odpoutejme z přitažlivosti Země i Měsíce a podívejme se do meziplanetárního prostoru. Rovněž i tam nalezneme mnohdy vyslovené inferno čili pravé peklo. Rozhodně zde lidské posádky kosmických korábů žádná procházka růžovým sadem nečeká. Proč ? Nacházejí se tam totiž van Allenovy radiační pásy. Jak vypadají ? Představme si naši planetu jako házenkářský míč vložený do středu nafouknuté duše pneumatiky ze stavebního kolečka. Ale ta duše musí být tak extrémně přehuštěná, až celý míč téměř obemkne a pohltí tak, že pouze u zemských pólů se objeví malinké trychtýřovité skulinky.
Van Allenovy radiační pásy obsahující vysokoenergetické protony a záření beta začínají cca 400 km od zemského povrchu a končí v dáli 50 tisíc km. Jde o smrtelné kosmické záření, které rozkládá v lidském těle DNA a nastává okamžitá smrt. Nedá se říci, že by v roce 1969 o nich vědci vůbec nevěděli, protože byly objeveny umělými kosmickými sondami SSSR i USA už v průběhu 60. let, avšak nebyly dostatečně prozkoumány. Sám doktor Allen později prohlásil, že průlet pásy nemůže nikdo přežít.
Připomeňme si zde znovu důležitý údaj, že kosmický koráb mířící mimo zemskou přitažlivost do meziplanetárního prostoru sluneční soustavy musí dosáhnout druhé kosmické rychlosti, která se koná výlučně po parabolické dráze, jinak to prostě fyzikálně nejde. Pokud se tedy Američané vydali na pouť k Měsíci z jejich kosmického střediska na mysu Canaveral na Floridě vzdáleného pouhé tři tisíce kilometrů od rovníku, kde je radiace nejvyšší, nemohli na van Allenovy pásy nenarazit, protože je zcela nemyslitelné, že by se po parabolické křivce jim mohli jakkoliv vyhnout. Pokud přistávali jako tradičně ve vodách Tichého oceánu, platí naprosto to samé i pro návrat na Zemi.
Při stovkách letů na oběžné dráze Země za posledních 50 let se posádky vesmírných lodí pokoušely dostat od nás co nejdále, ale dále než cca 600 km to kvůli smrtícímu kosmickému záření prostě nešlo. „Supermani“ z Apolla však prý doletěli až na téměř 400 tisíc km vzdálený Měsíc. Odborníci uvádí, že k odstínění tohoto záření by plášť lodi musel být nejméně z dvoumetrové vrstvy olova.
A jako vždy se po dokončení produkce každého úspěšného filmu vyprávějí k dobru veselé historky z natáčení. Dnes nemáme žádného účastníka filmového štábu k dispozici, tak aspoň jsme opatřili ukázku jednoho nezdařeného sestupu ze schůdků kosmické lodi na povrch Měsíce. Přeji dobrou zábavu. https://www.youtube.com/watch?v=GuwyY2DzO2I
Fakt k pobavení dobré, ještě že astronautovi nasadila režie kvalitní přilbu, aby od těch padajících ateliérových reflektorů neměl boule na hlavě.
Co vážnějšího říci závěrem ? Za pět let tomu bude už 50 let, co jsme my pamětníci ty hollywoodské slaďáky prožívali a tehdy jsme jim skutečně věřili. A po padesáti letech, jak víme, se pomaloučkou polehoučku začínají otevírat tajné archívy, kde je všechno pečlivě ukryto a neúprosným během času začíná být promlčováno.
A proč mlčeli Sověti i dnes mlčí Rusové ? To právě ukáží až ty pootevřené archívy. Vše nasvědčuje tomu, že mají s USA tajnou a možná i nepsanou gentlemanskou dohodu, jak z kroužení kolem Země vyfabulovat mise na Měsíc. Čas je milosrdný, ke všem lidem stejně spravedlivý a bohudík zahojí všechny rány....
