Feministky rozvrací rodiny a produkují sirotky a bezdomovce (1. díl)

Z diktátorské Evropské unie k nám nechodí jen příkazy její majitelky Merkelové, jak jsme povinni bezodkladně přijmout statisíce nekompatibilních invazivních přistěhovalců, ale i daleko sofistikovanější direktivy.

Důsledkem našeho polistopadového volání Zpátky do Evropy jsme dokořán otevřeli dveře a okna i západním levicovým ideologiím typu feminismu, homosexualismu, multikulturalismu, klimaalarmismu, politické korektnosti a dalším agresivním a destruktivním bludům, které mají za cíl náš tradiční spořádaný život rozložit a do základů rozvrátit. Koukněme blížeji na v pořadí první z nich – euroamerický feminismus.

Feminismus tady byl samozřejmě ještě dávno předtím, než jsme se my všichni žijící narodili, a to už v 18. a 19. století, ale tehdy se mu říkalo ženské hnutí. Za zakladatelku tzv. liberálního feminismu je považována Američanka Betty Friedan, která publikovala roku 1963 knihu Feminine Mystique. Starší si ještě vzpomenou na květinové děti v 60. letech v USA, tzv. hippies, studentské revolty v západní Evropě, apod., kde feminismus prosazující jakési blíže nespecifikované „osvobození ženy“ hrál významnou roli.

Původně byl u nás feminismus deroucí se k nám i přes zdánlivě nepropustnou železnou oponu pod totalitním dozorem vládnoucí KSČ, rozvodovost a další jeho tragické následky byly stále ještě v normě. Tehdy byl všem k smíchu a nikdo ho nebral vážně, stačilo se podívat na ty ošklivé zamindrákované mužatky. Nad jeho nevinností až trapností se lidé s útrpným povzdech usmívali. Oproti tomu dnes z jeho agresivní krutosti  a vypočítavé bezohlednosti mrzne jeho nevinným obětem úsměv na tváři. Stačí číst dále.

Od počátku sedmdesátých let začala tato levicová ideologie - evidentně nekompatibilní s našimi národními tradicemi – nabývat na agresivitě, což se projevovalo poměrně znatelným nárůstem rozvodů manželství, počtu nemanželských či jinak bezprizorních dětí a zvyšujícím se počtem nešťastných dětí a rodičů. Nikdo tomu tehdy nějakou zvláštní pozornost stále nevěnoval.

Po Listopadu 89 se levicové ideologie feminismu jako sobě bytostně vlastní chopila sociální demokracie. To už začalo přituhovat. Objevila se jména jako Wolfová, Čurdová, Gajdůšková a další. Zákeřnému feminismu ale nebyly ušetřeny ani další politické strany, o čemž svědčí jména Langšálová, Hanáková (TOP 09), Parkanová (KDU-ČSL), Filippiová (ODS). V současnosti se politicky a ekonomicky výnosným otázkám šovinistického feminismu a s ním koexistujícího homosexualismu věnují vedle dalších zejména sociální demokraté Jiří Dienstbier ml. a Michaela Marksová-Tominová. Feminismus se stal jednou z nosných ideologií euroamerického neomarxismu, na němž je založena i současná Evropská unie, jak dokládají snahy jejích činitelů prosazovat m.j. genderové bláznovství a nedemokratické ženské kvóty vedeních akciových společností.

Na nesnášenlivé feministické ideologii je postavena i činnost českých tzv. orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Pro neinformované jde o jakousi českou variantu dnes často nechvalně frekventovaného a v podstatě ryze nacistického norského Bernavernetu. Přítomnost feminismu až feminacismu se týká i soudního svěřování dětí do výchovy po rozvodu a rozchodu rodičů vykonávaného českými opatrovnickými soudy. V obou těchto státních orgánech nalezneme prakticky 100 procentní penetraci zfanatizovanými feministkami. Rozhodující bašta feminismu se shromáždila na Ústavním soudě, kde svými protiústavními rozhodnutími vedle dalších ničí lidem životy ústavní soudkyně Formánková a Židlická a další užiteční idioti z krajských soudů. Sociální pracovnice obcí a krajů a opatrovnické soudkyně soudů všech stupňů jsou téměř bez výjimky praktickými vykonavatelkami ideologie feminismu a kultu matky na našem teritoriu. Všechny tyto antihumánní instituce jsou nezpochybnitelnými pevnými základnami na ně navázaného rozvodového byznysu, jehož podnikatelský záměr a z něho plynoucí bezrizikové zisky vycházejí z principu, že žena-matka bere všechno a muž-otec je zcela bezprávným účastníkem a občanem na úrovni plemenného dobytka.

Podívejme se teď blížeji na protipól feministek, a to bezdomovce, které každodenně potkáváme v ulicích našich měst, či jinak rafinovaně zbídačené a diskriminované muže. Není třeba žádné zvláštní statistiky, abychom sami věděli, že drtivou většinu bezdomovců tvoří muži ze zkrachovalých manželství. Zeptáme-li se jich, jak se ocitli na ulici, zazní unisono : oženil jsem se, potom se manželka se mnou rozvedla, připravila mne o děti, o bydlení, zavřeli mě, neměl jsem peníze na placení výživného a pak si to každý dokáže domyslit. Mnozí vnímají současnou neúprosnou realitu, kdy se prakticky polovina manželství rozvádí. Statisticky platí, že zhruba 2/3 žalob o rozvod manželství podávají ženy, přičemž není nutno mimořádné úvahy, že ze zbývající 1/3 je mnoho mužů k rozvodům vyprovokováno právě psychopatickým chováním jejich manželek.

Celá řada lidí žije líbivými pohádkami, že pán středního věku s obnovenou druhou mízou si „narazí“ mladou slečnu a starší manželku i s dětmi opustí. To už ale dávno neplatí a když, tak v sotva pouhých procentech na prstech jedné ruky. Dnešní rozvody manželství matkami-podnikatelkami s lidským neštěstím jsou součástí sofistikovaného mohutného rozvodového průmyslu obnášejícího roční obrat kolem 10 miliard korun. S tím ovšem, že pro muže zůstanou pouze vybílené společné domácnosti, manželkami vyrabované bankovní účty, matkami popuzené děti, nezákonné kriminály, exekuce, bezdomovectví, hlad, chudoba, sociální vyloučení, psychické nemoci, sebevraždy.

Český rozvodový systém je monopolním působením feministek nastaven a praktikován tak, že výlučným „majitelem“ dítěte je matka, která sama dle svého uvážení rozhoduje, zda vůbec a kdy se otec dětí s nimi smí setkávat, přičemž o nějaké rovnoprávné výchově zaručené naší ústavou se samozřejmě vůbec hovořit nedá. Tak tomu celou řadu let chodí následkem činnosti vpředu řečených orgánů sociálně-právní ochrany dětí zavedených socialisty zákonem z roku 1999. Tyto instituce metodicky patří do resortu práce a sociálních věcí nyní pod vedením sociální demokratky Marksové-Tominové. Pracovnice zmíněných úřadů jako ustanovené opatrovnice nezletilých dětí rozvodovým soudkyním (99 % rozvodových soudců jsou opět ženy) zásadně a nikdy jinak navrhují, aby dítě bylo do výchovy při rozvodu nebo rozchodu rodičů a po něm svěřeno zásadně matce a otci stanoveno co nejvyšší výživné.

Státní systém je dokonce tak zvrácený, že sociální pracovnice časté záludné únosy dětí matkami z dosavadních společných domácností kryjí a za účasti zhruba stovky participujících agresivních ženských organizací otcům ve výchově svých dětí zuby nehty brání. Jako doplňková a nepřekvapující informace budiž připomenuto, že veškeré ženské organizace jsou štědře dotovány z rozpočtu právě ministerstva Marksové-Tominové. Z nemnohých mužských a otcovských organizací zatím ani jediná nedostala ani korunu a jejich aktivity jsou dokonce předmětem státní perzekuce (např. diverze vůči občanskému sdružení K 213).

Levicovými feministkami zmanipulované ženy jsou názoru, že je pro ně výhodnější se rozvést, manžela vykopnout z domu a dítě i se společným majetkem si ponechat jen sama pro sebe. To platí ale v ideálním a velice humánním případě, pokud manžel a táta rodiny neklade odpor a bezdomovcem i bezprizorním otcem se stane dobrovolně.

Jedním z celé řady feminismem postižených tátů a manželů, který tento názor nesdílel, je i pan František z jednoho nejmenovaného města. Jeho tragickým osudem se budeme zabývat příště.