Největší podvod 20. století : Američané na Měsíci nikdy nebyli – 4. díl

Aneb veselé historky z natáčení v hollywoodských ateliérech pod režijním vedením Stanleyho Kubricka. Vždyť smích je přece  kořením života. A že při „létání“ na Měsíc si legrace užijeme vrchovatě, není žádných pochyb.

Minulou trilogií jsem se věnoval technickým a logickým rozporům nabízeným z dokladů o misích NASA na Měsíc v letech 1969 – 1972. Neopomenul jsem ani uvést tento zjevný lunární podvod do politických souvislostí vztahů mezi dvěma supervelmocemi tehdejšího bipolárního světa : SSSR a USA. Musím nyní s odstupem času i jako pamětník dané doby uznat, že oba protagonisté Leonid Brežněv a Richard Nixon byly vskutku veselé kopy. Takže bychom mohli tento největší podvod 20. století označit i jako suverénně nejhumornější kabaretní kousek 20. století.

Podívejme se na další povedená čísla amerických filmařů zobrazená na fotografiích NASA :

1. Chlapi od filmu, prosím vás, když už děláte ve filmovém ateliéru pokusy s přistáváním na Měsíci, tak si dejte pozor na ty rekvizity. Z papírových a papundeklových krabic nebo z hadrů lunární modul nedělejte, chce to něco bytelnějšího, aby se vám to neválelo po zemi. Oni totiž všichni diváci nejsou úplní infantilové, takže vědí, že při letu na oběžné dráze Měsíce musí tahle bedna svištět rychlostí 6.000 km v hodině, tak aby se astronautům ještě předtím nerozsypala. Jinak při nižší rychlosti by se stalo co ? Jinak by ta kosmická loď spadla zpátky na Měsíc. A proč by spadla zpátky ? Přece proto, že odstředivá síla kosmické rakety musí být v rovnováze s dostředivou silou měsíční gravitační přitažlivosti. Už to chápete ?

http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/apollo/apollo16/hires/as16-122-19533.jpg

2. Rejžo, tady tě musím pochválit, jak si se stínem stěžně vlajky dali osvětlovači vzorně záležet, i nylonovou hadru astronaut drží, aby se ve větru hollywoodských ventilátorů nepohybovala a nebyly připomínky šťouralů, že snad proboha ve vakuu vlaje. Stíny vozítka a kosmonauta nejsou sice rovnoběžné a sbíhají se, takže jsou osvětleny dvěma reflektory samostatně, ale kdo by pořád hledal mouchy, že ano ?

Stando, ale co to nevidíme u vetknutí vlajky do země ? Ani stopa obuvi, jak astronaut vlajku pracně předtím zapíchával do tvrdé měsíční země, jen pečlivě uhrabanou hlínu jako na jarní zahrádce. Přitom nám po návratu z mise kluci astronautští tvrdili, jaká to byla fuška zapíchnout vlajku, protože tam nahoře bylo po čertech tvrdo, jenom centimetrová vrtstvička prachu a pak jen měsíční hornina.

http://apolloanomalies.com/media/m0222.jpg

3. Ta tvrdošíjnost Kubrickových umíněných technických analfabetů je vážně na mrtvici ! Kráter v důsledku vyvržené zeminy a kameniva pod tryskou přistávacího modulu prostě nebude a nebude. A tryska jen z obyčejného plechu se zahnutou hranou je navíc zcela neopálená, což prokazuje, že nebyla použita, protože teplota hoření raketového paliva je téměř 3.000 stupňů Celsia. Je tedy záhadou, jak se měsíční modul na povrch vlastně dostal.

A co ten bílý pytel pod raketou ? Jak se tam dostal, když v jeho okolí nejsou žádné stopy obuvi ?

4. Ale copak ? Pánové, když už se fotíte, tak nezapomeňte, že plexisklo na přilbě je jako zrcadlo a že se tam odrážejí ateliérové reflektory. Podle stínu těla na plexisklu zobrazeného kosmonauta jde sluneční svit přesně z boku a ne zezadu. A zase ty neexistující hvězdy, i když se nefotí ani proti slunci ani po slunci ale s bočním svitem.

http://www.hq.nasa.gov/office/pao/History/alsj/a12/AS12-49-7281HR.jpg

5. Další chybička se vloudila. Teplota na Měsíci na slunci dosahuje až 130 stupňů Celsia v prostoru kolem rovníku, tedy tam, kde měsíční modul přistál. Barevná fotografie se poškozuje už při teplotě + 50 stupňů. Při + 100 stupních, jak si každý může v troubě zkusit, z ní moc nezbyde. Tady  však je údajně na Měsíci zanechaná rodinná fotografie astronauta Charlesa Duka v PVC sáčku na rozehřátém povrchu a je zcela v pořádku. Inu, zázraky se někdy dějí.

http://www.hq.nasa.gov/alsj/a16/AS16-117-18841HR.jpg

6. Tak tady je těch Sluncí a stínů trošku moc. Kdepak udělali Standovi soudruzi z Hollywoodu chybu ? Slunce zleva (stín kosmonauta vlevo v pozadí), slunce zepředu (vpravo nahoře), slunce zezadu (stín kosmonauta fotícího v popředí), stíny zázračně ze tří stran. Prý Apollo 15 na Měsíci !

http://apod.gsfc.nasa.gov/apod/image/0811/hillpan_apollo15_big.jpg

7. Ale copak, copak ? Kdepak máme koleje, jak vozítko přijelo z lunárního modulu na místo podle fotografie ?

Pánové, nic mi do toho teda není, ale jenom bych tak lehce připomenul, že s těmi stíny musíte být pečlivější a důslednější. Vidíme na fotce sluncem zleva osvětlenou měsíční krajinu, lunární vozítko v popředí vrhá ukázněně ostré stíny. Ale copak to nevidíme v pozadí ? Měsíční kopce zcela proti logice žádné stíny do údolí pod nimi nevrhají !

Znáte systém zhotovování filmových scén pomocí projekce na přední plátno ? Právě v 60. letech to byla novinka, kterou perfektně zvládl jedině režisér Stanley Kubrick. Vizuální dělící linie mezi vodorovnou plochou v popředí a pohořím v pozadí je naprosto zjevná.

x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x

Myslím, že bychom už měli nechat vynalézavé Kubrickovy filmaře a statečné americké kosmonauty na pokoji. Vždyť přece se říká, že o mrtvých jen dobře. Prostě, snažili se, seč jim tehdejší znalosti před 45 lety o vesmíru a kosmonautice stačily a víc od nich nemůžeme čekat. Pobavili jsme se na jejich účet dostatečně, tak už je netrapme.

Hleďme sami především do budoucnosti, protože kdyby si měli Armstrongovi astronauti a Kubrickovi filmaři vybrat, tak namísto boje vyloženě na život a na smrt s dnešními agresivními invazními přistěhovalci do Evropy by si nepochybně vybrali opět pohodové natáčení lunárních misí v Hollywoodu.

Když i na těchto příkladech vidíme, že za posledních 70 let Američané v podstatě pokazili, na co sáhli, tak snad aktuální zrůdné frankensteinské plány americké administrativy na rozklad a rozvrat Evropy desítkami milionů nekompatibilních imigrantů nedopadnou o mnoho lépe a že také nakonec skončí fiaskem. Ale k tomu fiasku jim musíme sami vlastní energií, statečností a důmyslností napomoci.

Konejme tedy tak, aby naši následovníci za stejných 45 let se nemuseli za nás stydět, jakou spoušť a katastrofu jsme jim jako naše dědictví zanechali. My Češi jsme nad přesilou vždycky vítězili chytrostí a kreativitou, proto jsem mírným optimistou.